I přes děsivý výsledek voleb chci připomenout události, které se odehrávali týden před nimi. Ženy z celého světa se spojily a konečně začaly otevřeně mluvit o sexuálním násilí, které během svého života zažily. Události byly spuštěny vymazanými tweety a následně zablokovaným účtem Rose McGowan, která otevřeně mluvila o znásilnění hollywoodským producentem H. Weinsteinem. Jako ohlas na to napsala Alisa Milano na svůj twitter výzvu, aby se připojily pod #metoo ženy, které také zažily sexuální útok jakékoliv podoby.
I přes různé kritické hlasy, mě osobně tato událost přijde jako jedna z nejzlomovějších v boji za rovnoprávnost žen a mužů a deobjektivizace žen. Jelikož to musí stát neskutečnou odvahu povstat se svým hlasem proti svému násilníkovi. Je pro mě velice silným momentem vidět kolik žen se ozvalo na výzvu.
Od tweetu Alisy Milano reagovalo přes 68 000 žen na jejím twittrovém účtu odpovědí me too. Okolo půl miliónu žen použilo toto heslo na instagramu a přes 3 000 000 žen použilo hashtag na facebooku a stalo se tak nejvíce trendujícím tématem na sociálních mediích. Me too, které původně vzniklo již před deseti lety a bylo založeno Taranou Burke se tak stalo celosvětovým tématem a spojilo společným utrpením ženy a muže po celém světě.
Nechala jsem si trochu odstup, abych měla možnost celou situaci trochu sledovat a co mi v celé debatě chybí a na čemž je vidět, jak velký je stále stud obětí, je mlčení o způsobů, jakým k útoku došlo.
K tomuto tématu je potřeba přistupovat s neskutečnou citlivosti a je vždy hodně bolestivé otevírat staré rány a vzpomenout si na tak traumatický zážitek. Bohužel, dokud budeme mlčet o konkrétních okolnostech a činech, bude těžké přesně definovat následky jak pro nás tak pro pachatele. Druhy násilí jsou bohužel tak rozmanité a někdy se jedná o nuance, že čím více je budeme jmenovat, tím přesněji můžeme stanovit přesnou hranici jak pro nás, tak například legislativně. Násilí a sexuální násilí není nic, co bychom měli snášet se vztyčenou hlavou. Musíme si na něj ukázat, upozorňovat, diskutovat o něm a bojovat za stanovení tvrdších trestů v zákonech.
To je důvod, proč chci napsat o sexuálním násilí, které jsem zažila já. Zažila jsem jej v mnoha různých podobách. Od každodenního sexismu po útok na moje tělo. Další část tohoto textu bude čistě subjektivní a má pouze upozornit na různé způsoby, kterými jsem jako člověk a žena prožila sexuální násilí.
První událost nastala okolo mého třináctého roku. Šla jsem ze školy s kamarádkou. Zastavil nás muž středního věku a zeptal se mě, jestli bych se za třináct tisíc nevyspala s šéfem Delvity na Barrandově. Situace mi sice přišla hodně bizardní, ale musím říct, že jsme se necítila nijak ohrožená, v tu chvíli. Možná to bylo podmíněno i tím, že vedle mě byla kamarádka a že jsem měla iluzi bezpečí na ulici. Toho muže následně odsoudili za sexuální obtěžování nezletilých, jak jsem se dozvěděla o něco později.
Sedím v tramvaji. Neustále se na mě usmívá muž, tak se letmo usměju nazpátek, ale pak už nevyhledávám oční kontakt. Muž se najednou začne líbat s ženou, která sedí před ním. Žena mu zděšená a překvapená zasadí ránu pěstí a následně utíká na další zastávce z tramvaje. Muž se po polibku na mě obrátí a začne se hlasitě smát. Vyběhla jsem z tramvaje chvílí po ženě, tak aby se za mnou zavřeli dveře, a on nemohl vystoupit se mnou. Bála jsem se a myslím si, že to bylo poprvé, kdy jsem se cítila ohrožená mužem.
Bylo mi patnáct a byla jsem s mámou na dovolené. Máma už byla na pokoji a já šla hotelovou chodbou k našemu pokoji. Chodba zatáčela a v rohu mě odchytl muž, který byl starší a také o dost vyšší a silnější svou tělesnou konstitucí. Držel mě pevně u sebe, snažil se vynutit francouzský polibek a u toho se mě dotýkal. Naštěstí přišla hotelová ochranka, která všechno viděla na kamerách a jsem do teď vděčná, že tak rychle zareagovali. Já křičela, křičela jsem hodně, ale žádný reálný smysl to nemělo. Vůbec jsem netušila, jak se v takové situaci zachovat. Do té doby jsem nikdy neměla žádný intimní zážitek s mužem, kromě obligátního líbání při hrání flašky na školních akcích a nechtěla jsem, aby se to s tímto mužem změnilo. Nikdy v životě jsem neměla takový strach smísený s pocitem bezmoci nad vlastním tělem.
Viděla jsem celkem pět mužů masturbovat na veřejnosti. Z toho se to stalo dvakrát v tramvaji, dvakrát jsem potkala muže, který se sebeuspokojoval na ulici. Jeden muž masturboval v parku.
Stalo se mi, že mě muž začal pronásledovat po cestě domů. Taxikáři mi už dvakrát během jízdy šahali na stehna, i když jsem seděla vzadu a vyhrožovali, že mě odvezou jinam.
Obdržela jsem také několik nežádaných fotek penisů různých velikosti a vzhledů, jejímž jediným společným znakem bylo však vždy dokonalé oholení a důkladně postavený stav. Neznám jedinou ženu, kterou by fotka neznámého penisu vzrušila a vyvolalo to ve mě pouze touhu se jich zeptat čím a jak se holí, protože byli vždycky mnohem lépe oholeni než já.
Jednou se u nás objevil muž, který podle jedné fotky na facebooku, kde jsem na balkóně, vydedukoval naší adresu a nabízel pozvání na koncert Aleše Brichty. Ano, opravdu nabízel lístky na Aleše Brichtu.
Bylo mi nabízeno 50 000 korun za: „jemně tvrdší sex“. Doslovná citace.
Jela jsem domů přes jednou ze dvou aplikací, která u nás dlouhodobě pobuřuje taxikáře. Řidič vozu si kousek od mého domova během jízdy stáhnul kalhoty a začal masturbovat. Musel však zastavit na červenou, tak jsem měla možnost odejít z auta bez další konfrontace s ním nebo jeho penisem. Ráno jsem se dočetla ve zprávách, že v noci byla taxikářem znásilněna dívka.
Proto, pro mě me too není pouze dalším trendem na sociálních sítích. Tento hashtag ukrývá obrovskou škálu různě hluboké bolesti, strachu a traumatických zážitků, které nám byli způsobeny, pouze pro vlastní ukájení bez našeho svolení. Sexuální násilí je tématem napříč všemi gendery, sexualitami a společenskými třídy o zážitek se sexuálním násilím rozhodně nemají pouze ženy, ale i muži.
Společnost, která je řízená převážně muži, kteří jsou často sami sexuálními útočníky, v nás vypěstovala pocit studu. Nutí nás cítit se jako oběti. Nebudu však cítit stud za věci, které jsem nezpůsobila já, a nechci o těch situacích již ani mlčet a tím chránit ty, kteří nám chtěli ublížit. Celý smysl tohoto hnutí je dle mého, abychom si uvědomili kolik z nás je zasažených. My se cítíme zcela sami, jelikož náš strach a stud nás izoluje od toho se spojit a bojovat na jedné straně. My, jako ženy a muži co prožili sexuální násilí, bychom se měli naučit chránit sami sebe a útočníky bychom měli učit, že sexuální útok v jakékoliv podobě již nebude společensky akceptován. Jelikož stud by za žádných okolností neměl být v nás, ale v útočnících, kteří mají pocit, že tak mohou konat bez následků a neuvědomují si, že každý zásah může mít dlouhodobé následky na psychický stav a důvěru osoby, která násilí zažila na svém těle nebo duši.